Český Betlém, tak poeticky nazval Hořovice v roce 1866 Jan Neruda. Kraj mu nebyl neznámý, v nedalekých Počaplech našel jednu ze svých – a jak je u Nerudy obvyklé nenaplněných – lásek. Městečko Hořovice leží ve svahu na dohled podbrdských lesů. Býval tady kraj železáren, železných hamrů, kovářů a zejména chudých cvočkařů. Jejich těžký život byl pro novináře Nerudu důvodem k návštěvě. Nebyl jediný z klasiků naší literatury.
Hořovice však nenašly spisovatele poláčkovského génia, který by psal o poklidu starého náměstí, lesu Drážovce, Šibeňáku, křivolakých uličkách města, ale i dvou zámcích a o tom, kam se chodili koupat hořovičtí kluci. Chybí tady řeka, nepočítáme-li Červený potok, ale rybníků v okolí není málo.
Je to krajina romantická. Na vrcholu Plešivce, sotva deset kilometrů vzdáleného, bývalo keltské hradiště. Horu miloval jeden z posledních romantických archeologů Břetislav Jelínek, kterého určitě upoutal i daleký výhled přes údolí Litavky mezi Hřebeny a Brdy. Jen pár kroků odtud v Neumětelích leží pochován bájný kůň Šemík rytíře Horymíra, který s ním seskočil z Vyšehradu.
Na druhé straně Hořovic v dáli vidíme hrady Točník a Žebrák. Zbývá připomenout hrad Valdek a legendární komárovské železárny. V málokterém kraji najdeme tolik litinových ukřižování a soch jako tady.
Hořovice - klidné město k procházce
Prastaré městečko vzniklo už před rokem 1322. Starý hrad stál na ostrohu nad Červeným potokem ve Velké Vísce, která splynula s Hořovicemi. Později byl přestavěn na zámek a na konci 17. století v bezprostřední blízkosti vznikl zámek nový.
Klidné, trochu dřímající městečko, napadne návštěvníka, když z nádraží schází k mostu přes Červený potok a pak stoupá k náměstí. Nádraží je na kraji města, což není v kraji pravidlem, Hořovičtí radní ovšem pochopili důležitost spojení. První vlak do města dojel v červnu 1862 a v červenci už začala pravidelná doprava. Přijedete-li autem, zaparkujte na náměstí. V samoobsluze nedaleko zámku si lze nakoupit a v bistru ochutnat zmrzlinu.
Hořovický kostel Nejsvětější Trojice vznikl až v roce 1674 jako potvrzení vítězství katolicismu. Patřil k nedalekému theatinskému klášteru, kterému hrabě Martinic věnoval dvě budovy už roku 1674. Mniši tady vydrželi deset let, než klášter převzali františkáni. Dnes před klášterem leda busta připomíná hudebního génia Josefa Slavíka.
Povšimneme si morového sloupu, jeho stavbu ovlivnily epidemie, které se od roku 1680 několikrát přehnaly zemí. Sloup s Pannou Marií na vrcholku a sochami sv. Floriána a sv. Šebastiána pochází až z roku 1711. S mariánským kultem souvisí také loretská kaple, vysvěcená 1690.
Na přelomu 19. a 20. století vznikla nová radnice. Stavitelem byl Otto Zambory, který postavil i židovskou synagogu. Ta stojí nedaleko náměstí ve Valdecké ulici a dnes slouží evangelickému sboru.
Příběh kašny, příběh sochy
Kašna stávala původně v dolní části dnešního Václavského náměstí v Praze. Tehdy se ovšem jmenovalo Koňský trh. Na svatodušní pondělí 12. června 1848 se u ní sešly davy lidu demonstrující proti knížeti Windischgrätzovi, což přerostlo v povstání. V roce 1879 ji koupili měšťané ze Žebráku a poté ji cerhovičtí kameníci umístili na náměstí v Hořovicích. Ta socha dnes stojí trochu stranou, v parčíku před zámkem. Ale původně to byla socha na náměstí, která dokonce mohla stát i v dalekém Irkutsku. Jejím autorem je sochař František Bílek.
Impozantní zámek
Hořovický zámek vypadá impozantně, prochází se bránou s velkým kovaným sluncem. Je to malá ukázka, co zdejší kovotepci uměli, vznikla kolem roku 1735. Kamenné plastiky pocházejí z dílny legendárního barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna.
Dnešní zámek vznikl ke konci 17. století. Více než sto šedesát let, až do roku 1852, patřil Vrbnům z Bruntálu. Až do roku 1945 tady pak sídlil rod Hanau-Schaumburgů, kteří zámek spravovali z Kasselu. Poslední ránu mu zasadila válka. Na zámku fungovala nemocnice, ale pak jej obsadili Rusové. Z této doby se pohřešuje mnoho historických cenných předmětů. V letech 1973 - 1985 se zámek opravoval.
V dětském pokoji je umístěna část expozice Hry a hračky malých aristokratů.
Hračky malých šlechticů
Mimo klasické prohlídky upoutá několik výstav a záleží na náladě návštěvníka, zda se vydá do zámku, do kuchyně či do tajemného sklepa... Zajímavé jsou Hry a hračky malých aristokratů. Sbírka putovala už před třiceti lety po českých hradech a zámcích, diváci ji zhlédli v Jemništi, v Březnici, na Křivoklátu. Některé předměty však byly vráceny v restituci. Stojí za zmínku, že výrobce zabývající se jen hračkami je písemně uváděn v roce 1413.
Galerie umělecké litiny sídlí v budovách, kde bydlelo služebnictvo. Největší slávu zažily komárovské železárny za vlády šlechtického rodu Vrbnů, zejména Rudolfa, který nastoupil v roce 1789. Zdobená zábradlí i busty, to vše prozrazuje umění zdejších dělníků.
V zámecké kuchyni návštěvník najde hrací strojky i automaty. A kde jinde, než v zámeckém sklepení si ověří, že v Brdech člověk není nikdy sám, vždy je tam s ním Fabián. Tato osobnost ze světa Krakonošů či Rampušáků má nejen svoji skálu, ale i lože. Nejkrásnější pověsti o rarášcích, vílách a dalších nedefinovaných tajemných stvořeních tvoří jádro výstavy.
Poslední zastavení odsouzených
K městským právům Hořovic patřilo i právo hrdelní. Na to města bývala hrdá a radní dbali, aby dané atributy - třeba pranýře - byly respektovatelným místem, kde trest provinilce bude chápán i jako výstraha. Sloup ve Valdecké ulici před č. 60 u autobusového nádraží je u nás natolik výjimečný, že je chráněn i památkáři. Vznikl kolem roku 1500, kolem něho chodili odsouzenci na městské popraviště. U sloupu měli poslední možnost se za zvuku umíráčku pomodlit...
Komárov, Mrtník: království litiny
Mrtník je vesnice starobylá, jak podotýká nestor české hradologie, středoškolský profesor August Sedláček v úctyhodném patnáctisvazkovém díle Hrady, zámky a tvrze Království českého.
Název vesnice prý souvisí s "brtěmi" i lidmi, kteří se hledáním medu a rojů lesních včel zabývali. Podle jiné teorie "mrt" znamenalo odumřelou část, třeba suché jalové dřevo. Dodnes je tady klidno, malebně, ideální místo na dlouhé procházky, což ovlivňuje vodní nádrž Záskalská, zříceniny hradu Valdek, lesy, louky a pokraj vojenského újezdu Jince, založeného už v roce 1926.
Proslulé Komárovské železárny patří k nejstarším v Čechách. Už v historii vynikaly na svou dobu unikátní technologii válcování plechu a uměleckým zpracováním litiny. V celém kraji najdeme malebná boží muka, ukřižování i celé sokly, vše z litiny. Pro kříže si sem lidé chodili i z Písecka a odjinud. A to je hlavní důvod, proč se do Mrtníku vydat.
V sousedním Komárově panoval rod Pešíků. Byl to rod bohatý i osvícený, v Mrtníku měli školu i faru už v roce 1586!
Podle pověstí lovcům unikl pronásledovaný jelen se zlatým parožím. Objevil se prastarý kmet poustevník a urozeným mužům ukázal na tři zlaté pruty. Vznikly doly, ale jejich sláva netrvala dlouho, páni byli rozmařilí a zlata potřebovali hodně. Na paměť kmeta poustevníka horu nazvali Dědovou. Ve skutečnosti zlatem kraj nikdy moc neoplýval, leda stříbrem, a zejména železitými rudami, chalkopyritem s příměsí mědi či sirníky. Těžba nebyla nic příjemného, jak ostatně napovídá i dnes častěji užívaný název namísto Dědové - Jedová hora. Ve sklepení komárovského zámku se z rumělky vyráběla rtuť, již používali i padělatelé mincí k postříbřování plíšků napodobujících stříbrné groše v jeskyních na Zlatém koni.
Mrtnický hřbitov je "galerií" toho, co v železárnách uměli. Původně gotický kostel Narození Panny Marie patřil havířům. Stojí ve svahu v zatáčce silnice. Na dlouhém schodišti naleznete litinové vročení, že kříž darovala roku 1873 slévačská společnost z Komárova. V interiéru i exteriéru dnes barokního kostela je přelitinováno. Najdeme tu litinovou polychromovanou křížovou cestu, lavice mají litinové postranice. Křtitelnice litinové víko. Nad portálem je kovový znak rodu Pešíků. Litinové ukřižování na hřbitově pochází z roku 1826. Stejně jako socha sv. Jana Nepomuckého na hrobce Karla Patsche, správce knížecích železáren. Litinových soch v Komárově potkáme několik, zejména před bývalým zámkem, kde v roce 1960 vzniklo železářské muzeum. Je otevřeno po celý rok, ale jen v sobotu dopoledne.
Valdek, zřícenina v lesích
To, co z hradu zbylo, je ukryté mezi stromy nedaleko silničky. Jsme ve vojenském prostoru, ale vojáci návštěvu hradu tolerují. Až sem z Mrtníku přes Neřežín dojít lze, dále už je kraj tabu. Hrad založil roku 1260 Oldřich Zajíc. V letech 1307 až 1319 byl jedním z nejmocnějších mužů Českého království. Hrad v pozdějších dobách patřil rodu Pešíků, kteří ho ke konci 16. století opustili, a po třicetiletých válkách zchátral. V 19. století kníže hanavský, kterému panství patřilo, se pokusil o romantickou úpravu, ale objekt se záhy ocitl ve vojenském území. Zůstala jen ruina s vysokou válcovou věží a gotickým vchodem.
Svatá Dobrotivá
Když se jarního dne L.P. 1263 na Valdeku hradu za kuropění probudil Oldřich Zajíc, který se první po hradu psal, zřel u lože dva muže ušlechtilých rysů. "Následuj nás," pravili, pročež se vznesli nad lesy. Přistáli až mezi meandry Jalového potoka, kde už čekala žena nebývalé krásy i ducha. "Oldřichu, postav tady klášter," pravila. Byla to Panna Marie a muži byli apoštolové sv. Petr a Pavel. Tak nějak to líčí český kronikář polského původu Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle. Klášter se do roku 1326 jmenoval Ostrov. Tehdy získal ostatky sv. Benigny, umučené u Kolína nad Rýnem kolem roku 449 - a nové jméno Svatá Dobrotivá. Přitom vznikl i klášterní kostel v Zaječově.
Krajina působí drsným tónem. Klášter byl opakovaně vypálen. V polovině 17. století klášter znovu získal řád augustiniánů poustevníků, kteří se odhodlali k barokní přestavbě. Po augustiniánech přišli františkáni, ti byli vyhnáni v roce 1950 a klášter zchátral. Dnes známky oprav nese hlavně klášterní kostel...
Proč jsem si toto téma vybral: toto téma jsem si vybral, protože v Hořoivcích bydlim
Čerpal jsem ze seznamu: in.ihned.cz/c4-10021040-19430900-n03000_d-horovice-plne-historie-klidne-mesto-mezi-berounem-a-rokycany
Jakub Kočárek
2025 ©