O vzniku jména Hořovic
Archeologické nálezy dokládají osídlení na dnešním území města již od 10. století. Koncentrace osídlení však podstatně vzrostla na přelomu 12. a 13. století, v souvislosti se vznikem hospodářského dvorce, později gotické tvrze, na místě dnešního tzv. starého zámku. Při dvorci stála ves s hrazeným kostelem. Podle tohoto sídla a vsi Hořovice se začal nazývat rod pánů z Hořovic. Poprvé se s uvedeným přídomkem objevují bratři Neostup a Gebhart (Habart) roku 1233.
Přehled osídlení Hořovicka v pravěku a na počátku dějin
Městem se Hořovice staly roku 1322, tedy o 20 let později než Beroun. Mimo hradby se tehdy ocitl hrad i kostel. Tato skutečnost je i příčinou pozdějšího rozdělení sídelního celku na město Hořovice a obec Velká Víska (od 16. stol.). Velká Víska byla k Hořovicím administrativně znovu připojena až v roce 1919.
Založení města
V dnešní stavbě starého zámku lze analyzovat prvky pozdně gotického hradu, na který byla tvrz přestavěna koncem 15. století. První a na zcela průkazné zmínky o opevnění jsou však již z dob husitských válek, respektive obléhání Hořovic sirotky z let 1422 - 1430. V roce 1639 byl hrad vypálen Švédy a po roce 1648 opraven ve stylu barokním. Po vystavění nového zámku na počátku 18. století ztratil definitivně funkci šlechtického sídla a sloužil jako obydlí úředníků a hospodářské zázemí. Poslední šlechtický majitel Jindřich hrabě Schaumburg ho v roce 1929 prodal státu a od té doby je sídlem Vojenských lesů.
Ke starému hořovickému zámku (hradu) se váží jména slavných šlechtických rodin, které zde svého času pobývaly nebo tuto nemovitost vlastnily. V nejstarší historii šlo zejména o pány ze Žirotína (přelom 13. a 14. století), vlastníkem Hořovic přibližně do roku 1390 byl však sám král Václav IV., který později nedaleko nechal vystavět hrad Točník. Od těchto rodů bývá odvozován i erb města: polovina orlice Žirotínská a tři břevna - stříbrné, modré a stříbrné - v barvách Lucemburků. Hořovice jsou také uváděny jako jedno ze tří možných rodišť českého krále Jiřího z Poděbrad.
Z dalších slavných majitelů hořovického panství jmenujme alespoň pány z Říčan. V roce 1618 Jan Litvín z tohoto rodu osobně defenestroval z oken Pražského hradu Jaroslava Bořitu z Martinic. Nebylo tedy divu, že po Bílé Hoře získali Hořovice jako konfiskát právě Martinicové. V roce 1685 se dcera posledního z hořovických Martiniců - Terezie Františka - provdala za Jana Františka hraběte z Vrbna a o pět let později na něj převedla svůj veškerý majetek po otci. Tímto se Vrbnové stali majiteli Hořovic a počátkem 18. století se rozhodli pro stavbu nového zámku v barokním stylu. Rod pánů z Vrbna se v Hořovicích udržel do poloviny 19. století a výrazně se zasloužil především o rozvoj železářství v celém regionu. Nejvýraznější osobností rodu byl hrabě Rudolf.
V roce 1852 koupil panství za částku 2,5 mil. zlatých hessenský kurfiřt Friedrich Wilhelm von Hanau, původně jen proto, aby jeho manželka Gertruda, se kterou žil v morganatickém svazku, mohla být povýšena do knížecího stavu. Paradoxně se toto panství stalo jediným, které rodu zůstalo k užívání po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866. Smrtí Jindřicha von Hanau v roce 1917 hořovická větev rodu zanikla a zámek připadl státu. V roce 1922 úspěšně uplatnil svůj dědický nárok na panství kurfiřtův pravnuk Jindřich, hrabě ze Schaumburgu a jeho rodina zůstala na Hořovicích do konce 2. světové války. Tehdy byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován státem a v jeho majetku se nachází dodnes
2025 ©