Erik I. (norsky Eirik I.) (*okolo 885, † 954), zvaný Blodøks (německy Blutaxt, Krvavá sekyra), byl druhým králem Norska (931-933) a nejstarším synem Haralda I. Krásnovlasého Jeho otec ho stanovil svým jediným dědicem a nástupcem navzdory tehdy platnému dědičnému právu, podle kterého se pozůstalost dělila rovným dílem mezi dědice. Jako důvod pro udělení tohoto privilegia se udává, že i jeho matka Ragnhilda Mocná z Jutska pocházela z královského rodu. Jeho přednostní postavení vůči ostatním bratrům bylo ještě zvýrazněno sňatkem s Gunnhildou, dcerou dánského krále Gorma Starého , který doufal, že se mu tímto sňatkem podaří opět stabilizovat moc dánského království. Gunnhildiným bratrem byl později mocný král Harald Modrozub, který se také stal králem Norska. Synové nerespektovali otcovo rozhodnutí o stanovení Erika svým nástupcem a bojovali spolu ještě během Haraldova života. Erik I. začal po převzetí moci údajně tím, že chtěl nechat popravit svých 18 bratrů s výjimkou svého následovníka Haakona I., který žil v Anglii. Téměř jistě ale neměl 18 bratrů. Všechny pověsti zmiňují pouze to, že byl králem v norském regionu Vestlandet a nikde jinde. Vládl však tak špatně, že musel zemi po dvou letech opustit a Haakon se vrátil zpět z Anglie. Některé pověsti tvrdí, že Haakona přivezli prozíraví muži, kteří nebyli spokojeni s vládou Erika I., jiné píší, že Haakon přijel sám od sebe, aby převzal královskou moc. Nevíme, kam se Erik vydal, když odešel z Norska. Je možné, že odjel do Anglie. Mezitím se prý údajně pokoušel v Trøndelagu (region ve středním Norsku) znovu získat své království. Ke konci jeho života se o něm píše jako o vikinském králi v Jorviku (=Yorku). Období jeho panování v Jorviku naráželo na silný odpor. Erik zemřel v roce 954 v bitvě u Stainmore, kde bojoval proti svému rivalovi, vikinskému králi Magnusovi, synovi krále Olava Kvarana z Dublinu.
R.Šídlo
2025 ©