Edvard Beneš (28.května 1884 Kožlany-3 září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938. V období tzv.Druhé republiky a německé okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu. Úřadujícím prezidentem Československa byl opět v letech 1945–1948. Byl jedním z vůdců prvního československého odboje a hlavním představitelem československého odboje během Druhé světové války.
První Československá republika
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28.října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až v září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mirová konference 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).
Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.
Stalinův přítel
V prosinci 1943 Beneš přijel do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu se SSSR. Od sovětských státníků dosáhl souhlasu mimo jiné v otázce poválečného odsunu německého a maďarského obyvatelstva - zejména když slíbil, že jejich zabavený majetek bude vydán kočovným kmenům. Ve verbální přizpůsobivosti zašel tak daleko, že vyhnání menšin na území Československa vylíčil jako„součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. U Stalina neuspěl pouze v potrestání Slováků jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin trval na tom, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.
Stalin si Beneše natolik oblíbil,že mu začal přezdívat "Ene-Bene",a na jeho počest byla složena novodobá Sovětská hymna "Enyky Benyky Kliky Bé (Édův knír mě rajcuje)"
Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
Beneš: „Ano!“
Stalin: „A však já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
Beneš: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
Vypracovala: Adéla Dřímalková
2025 ©